Festa Major

Sandra Sangiao

Nejprve k názvu dnešního příspěvku. Po překladu ze španělštiny a překladu z jazyka latinského tu máme název, který je katalánský. Je možné jej volně přeložit jako "Velký mejdan". To trochu odpovídá mému životu po roce 1989, ale jinak jsem si jej vypůjčil z názvu jednoho festivalu, ke kterému jsem se tenkrát nachomýtl při našem putování po Katalánsku.

Kliknutím mapku zvětšíte.

Katalánsko bylo takovou třešničkou na dortu mého porevolučního putování. Jakmile to čas umožnil, vyrážel jsem za hranice českých zemí. Nejprve s mojí tehdejší manželkou, která ty cesty se mnou nejen absolvovala, ale zcela zásadně umožnila jejich realizaci.

Moje paní sedí po mé pravici. Tedy já jsem ten vpravo.

Moje manželka, budu ji označovat její přezdívkou Konchita (čti Končita), začínala pracovat u Českých drah. Ne, neřídila lokomotivy, ani neštípala lístky, pracovala jako tzv. administrativní síla. To ji opravňovalo k tomu, mít režijní průkazku pro sebe i rodinné příslušníky. Takovou "režijku" jsem tedy měl i já. První cestu na západ jsme ještě neabsolvovali s využitím těchto posvátných průkazek, ale díky tomu, že u Českých drah pracovala celá rozvětvená rodina a také teta v Českých Velenicích.

Odsud České dráhy vypravovaly vlaky na Západ do Vídně. Moje první cesta na prohnilý Západ směřovala tedy do hlavního města Rakouska. Jela s námi i teta s manželem. Ten se na cestu vybavil jednou přepravkou českých piv. Polovinu na cestu tam, druhou polovinu (myslím, že to byla menší polovina) na cestu zpět.

Obrázek je pouze ilusrační

Ve Vídni jsme "organizovaně" prošli ulici Mariahilfer Straße nejspíš tam a zase zpátky. To tedy byla má první cesta na Západ.

Pak jsme využívali toho, že manželka mohla zdarma vlakem v podstatě kamkoli po Evropě a já mohl zdarma do Rakouska a do Itálie. Neměli jsme na to, abychom mohli někde na Západě přespat. Organizovali jsme naše cesty tak, abychom část cesty mohli prospat. Přes den jsme se kochali Západem ujíždějícím za oknem, v noci jsme pak spali.

První cesta, kterou jsme takto podnikli byla cesta do "věčného města", do Říma.

Tuto cestu jsem kratičce zmínil v jednom starším příspěvku.

Viděli jsme mimo jiné Colosseum

Jednou jsme byli ve Florencii. Mám při těch vzpomínkách krásné pocity, ale nevybavuje se mi žádná příhoda, která by stála za zmínku.

Z Itálie jsme viděli ještě Benátky. Tady jsme ovšem byli delší dobu a zažili toho tolik, že to možná dá jeden samostatný příspěvek.

Posledním italským městem, které jsme navštívili bylo Bolzano. To už ovšem byla jen krátká návštěva, kterou jsme spojili s cestou po Rakousku.

V Rakousku jsme byli okouknout dvě velká města. Nejprve to byl Innsbruck, kde jsme viděli pověstnou Zlatou stříšku (Goldenes Dachl).

Potom následoval Salzburg, kde nebylo možné přehlédnout největší zcela zachovalý středověký hrad v Evropě.

Často jsme přesedali ve Vídni na "Südbahnhof", nádraží, které tenkrát ještě mělo původní podobu. Jednou jsme v přilehlém parku byli šokovaní množstvím krys. Šel z nich strach. Na nic víc si z nádraží nepamatuji.

ilustrační obrázek

Po tomhle dobrodružném cestování po Itálii a Rakousku, v době, kdy už manželka nepracovala u ČD, ale jako zdravotní sestřička, přišla jednou nabídka od budoucího MUDr. Jaroslava Thierryho Kříže, Ph.D., abych s ním a s jeho dívkou Tali (zkratka z přezdívky Talismánek. Doktorova přezdívka byla Hikari) podnikl cestu do Katalánska.

S Jaroslavem Křížem jsem měl za sebou několik výprav na kole. Putovali jsme spolu po českých hradech. Byl to vždy velmi hloubavý muž. Zajímala ho hodně historie a s tou hrady přirozeně souvisely. Mám jeho lásku k historii spojenou s jeho sbírkou knih Augusta Sedláčka Hrady zámky a tvrze království českého.

Na následující fotografii jsme spolu vyfoceni před návštěvou koncertu "rockové" kapely Turbo.

Později jsme spolu byli na pražském koncertu německé kapely Einstürzende Neubauten. Koncert měl nějaké technické chybičky, ale jinak to byl obrovský zážitek.

Tohle byla první hudební ukázka. Byla z koncertu Einstürzende Neubauten v Paříži. Triko se zajímavým obalem gramofonové desky, které jsme si na koncertu oba koupili, je reklamou na album Haus Der Lüge, jehož repertoár na koncertu hráli. O tričku jsem se už jednou zmínil.
Je na místě předložit důkaz. Snad postačí aspoň tato (nepříliš kvalitní, ale barevná) fotografie.

Zde je detail trika. Jednou už jsem se zmínil o obrazu, který byl pro ten obal předlohou. Pro jistotu zopakuji, že to byl obraz německého malíře jménem Hans Baldung Grienc (1484 –1545).

Zde je výřez obrazu, na kterém je ejakulující hřebec odvrhnutý klisnou. Potom následuje detail trika.

Je načase vrátit se k tématu našeho putování po Katalánsku. Jeli jsme do Barcelony dálkovým autobusem Brno - Barcelona. Mám pocit, že ten autobus vyjížděl z Prahy, ale to je pro další povídání natolik bezvýznamná drobnost, že o ní pomlčím. Přeskočím pár hodin a jsme v Barceloně. Z příjezdu do města jsme byli natolik vyčerpaní a současně unešení, že bychom asi zcela přehlédli, kdyby nás uvítala kapela Barcelona Gipsy Klezmer Orchestra třeba popěvkem Cigani Ljubiat Pesnji.

Myslím, že Sandra Sangiao je velmi sympatickou velvyslankyní Katalánska...

Máme za sebou další hudební vsuvku a taky výstup z autobusu, vybalení zavazadel a náš vstup do centra katalánského hlavního města.

Do Barcelony jsme se průběžně vraceli a taky z ní nakonec vyjížděli zpátky domů. Začnu tedy první zastávkou na našem putování po katalánském pobřeží. První zastávkou mimo Barcelonu bylo město Vilanova i la Geltrú. Zde jsme narazili na pravidelně konaný svátek Festa Major. To byla velká (zdráhám se použít to slovo) "šou", při které snad jedna polovina Katalánska procházela ulicemi města tanečním krokem a za zvuku živé muziky a druhá polovina vsedě či vestoje tleskala výkonu procházející (tančící) půlky.

Hlavní část programu probíhala za tmy, neboť zpestřením průvodu byl oheň v nejrůznější podobě. Na obrázku vypadá průvod jako naprostý chaos, jako revoluce, apokalypsa, válka apod. Ve skutečnosti to vše mělo určitou formu organizace, neboť bylo důležité zachovat určité bezpečí diváků.

Nicméně, když ulicemi procházeli tanečníci v kostýmu ďábelských příšer chrlících oheň, neměl situace neznalý divák ani trochu pocit bezpečí. Místní si zatím u stolků vychutnávali kávu, případně kapku něčeho ostřejšího.

Po téhle akci jsme se stáhli na místní nádraží, abychom v relativním bezpečí přečkali zbytek noci. Obklopili jsme se zavazadli, lehce přikryli a snažili se usnout. Nebylo to jednoduché. Nejezdily sice téměř žádné vlaky, ale katalánská mládež se po horkém dni probudila a žila.

.

V jednu chvíli se přes koleje přehnala skupinka Arabů. Jeden z nich si nás všimnul, zastavil se, vyhodnotil situaci a pak se snažil získat batoh, který jsem lehce objímal. Otevřel jsem oči a hleděl chvíli do těch jeho. On se vzpřímil zvolal: "Olé!" a pokračoval v cestě za ostatními. Byl jsem trochu zaskočený a zároveň pobavený tím výkřikem, který ve mně evokoval úspěšný zákrok toreadorův.

Po tomto zážitku jsem už samozřejmě neusnul. Každý další zvuk ve mně vyvolával strach a současně potřebu bránit se případnému vetřelci.

Druhý den ráno jsme pokračovali v cestě na jih. Naší další zastávkou byla Tarragona. Zde jsme se poprvé trochu povalovali na pláži. Byla to jistá úlitba Tali, neboť Hikari měl v plánu důležitější činnosti. Byl to především průzkum památek.

Po koupačce ihned následovala obhlídka aquaduktu. Byl kousek od Tarragony a vůbec nepůsobil jako stovky let stará pamětihodnost. Nicméně byl impozantní.

V samotné Tarragoně nás fascinoval pohled na románsko-gotickou katedrálu.

Nebudu zmiňovat koupání, osvěžení a doplnění energie. Noc jsme tentokrát přečkali v parku. Tady bych jen letmo zmínil situaci, kdy v parku policie někoho hledala a já dělal, že spím, přestože mi do očí svítil reflektor. Nás nehledali, takže zase zhasli a odešli.

Z Tarragony jsme se vrátili do Barcelony a kousek jsme si jí prohlédli. Barcelonu není možno projít, aniž by člověk nenarazil na nějaký kousek realizovaný architektem Antoni Gaudím. Nejznámější je chrám Sagrada Família, ale viděli jsme toho víc.

Park Güell

Nemohli jsme vynechat také gotickou čtvrť.

Z Barcelony jsme odpočili ke klášteru Montserrat. Samotná cesta lanovkou byla velkým zážitkem. Klášter vysoko v horách, ve skalách byl úžasný. Slova mi k popisu nestačí...

Posledním cílem našeho putování bylo další nádherné katalánské město, Girona. Také tady se to hemží gotickými památkami.

Posledním cílem bylo ve skutečnosti vrátit se do Barcelony, udělat poslední nákupy, dočkat se autobusu, který nás doveze zpátky domů. Rozdělili jsme se, každý vždy chvíli hlídal zavazadla a ostatní dva nakupovali.

Když jsem se vracel, rychle jsem zjistil, že pan doktor Kříž se hlídání moc nevěnuje. Debatoval s nějakým domorodcem, zatímco domorodcovi kumpáni čekali na vhodný okamžik k loupení. Přiskočil jsem k našim zavazadlům a v poslední chvíli je zachránil před nenechavými rukami.

Konec našeho katalánského dobrodružství tedy dopadl dobře a my se v pořádku dostali přes půl Evropy domů.

Na závěr ještě dvě hudební ukázky od kapel, které jsem si v poslední době poslechl. Nejprve Manic Street Preachers - Motorcycle Emptiness.

Po té ještě Natalie Merchant a 10.000 Maniacs -  Because The Night

Refrénem bych se pro tentokrát rozloučil...

Because the night belongs to lovers.

Because the night belongs to us...