Femme fatale

Ještě jsem pojem "femme fatale" vůbec neznal a už jsem jeho sílu naplno pociťoval na vlastní kůži...

Už ve školce jsem byl zamilovaný do jedné spolužačky. V první třídě na základní škole to pak byla přísná paní učitelka. Dá se říct, že to byly mé první osudové ženy. S tím prvenstvím je to trochu složitější. Pokud neztratím myšlenku, třeba se k tomu ještě dostanu.

Nevím, kdy přesně k tomu došlo, ale mé "zrání v muže", abych parafrázoval první knihu o dospívání, kterou jsem (tajně) přečetl, hodně ovlivnil povídkový film Boccaccio '70, kde se to osudovými ženami jen hemžilo. V jedné povídce se objevila Sophia Loren, mě tenkrát zaujala povídka s Anitou Ekberg.

Přeskočím do puberty. Prožíval jsem v jiných reáliích  něco podobného jako Renato ve filmu Malena. Dodnes má tenhle film u mě 100 %, přestože se mu asi dá ledacos vytknout. Poprvé jsem v něm viděl "v plné polní" Monicu Bellucci. Monica je pro mne jedna z nej femme fatale.

V roce 2002 vznikl film, který se přímo jmenuje "Femme Fatale". Musím říct, že Rebecca Romijn na mě nepůsobí nijak fatálně. Mnohem víc mě ve filmu zaujala Rie Rassmusen, která byla skvělá ve filmu Angel A Luca Bessona. Ten film není úplně ten nej v mém žebříčku, ale nadchla mě ta perfektně nesourodá dvojice hlavních hrdinů.

Jen nevím, zda Riu Rassmusenovou označit jako typickou femme fatale.. Femme fatale nemůže být blondýna! Správná femme fatale má tmavé vlasy! Jsou jisté výjimky. Třeba Kim Basinger (nejen) ve filmu  L. A. Confidential.

Ještě k té Rassmusenové. Snažím se ve svých příspěvcích a tak nějak vůbec nepřechylovat, ale Rie Rassmusen má v profilu na wikipedii uvedeno toto: 

Za svobodna se tedy jmenovala Rassmusenová a asi se tedy narodila v ČR. Pak si asi vzala Dána Rassmusena a dnes se tedy jmenuje Rassmusen?

Nejspíš bych v tomhle příspěvku neměl opomenout Ditu von Teese. To je femme fatale každým coulem a v podstatě si na téhle imidž vybudovala kariéru. Asi nemá smysl nějak se o ní dál zmiňovat. Ještě se k ní ovšem vrátím (pokud teda neztratím niť) v hudební sekci.

Než budu dál pokračovat o fenoménu femme fatale, krátce odbočím. Když jsem hledal podklady pro dnešní příspěvek, narazil jsem na jednu zajímavost. Pod názvem "femme fatale" se dnes nabízí tzv. "clitorizer". Tak nějak se mi to spojilo s nedávným článkem Tajemství ženské sexuality v Respektu. Vidím tady jistou možnost, jak se bránit nástrahám femme fatal. Je třeba používat jejich ovladač!

Jak jsem se již zmínil, nej femme fatale je pro mne asi Monica Bellucci. Asi bych o ní nedokázal napsat nic víc, než co o ní všichni dávno ví. Zmínil bych tedy jen takovou vzpomínku, která se MB až tolik netýká. Jde o starý vtip, který tady zmíním, přestože se v něm MB původně nevyskytovala. Vzhledem ke svému stáří vtip už dnes málokoho pobaví, ale mohl by snad zaujmout v daném kontextu.

Kdysi dávno jsem byl na praxi na jednom gymnáziu. Studenti mě přemluvili, abych jim zajistil dozor na brigádě v lese. Spali jsme na lovecké chatě Neděle hluboko v jesenických hvozdech a já v noci u krbu vyprávěl následující vtip:

Jistý Čech (říkejme mu třeba Čeněk Čenský) trávil dovolenou v italském Lido di Ostia. Hned první den u něj náhle zastavilo černé Bugatti 57SC Atlantic a z něj vystoupila Monica Bellucci. Chvíli na něj hleděla, jako by se chtěla ujistit o správnosti svého rozhodnutí, pak k němu přistoupila, lehce ho políbila na tvář a do ruky mu vtiskla drobný list papíru.

Čeněk chvíli stál zcela omámen chutí polibku, vůní a půvabem té dámy a pak pohlédl na lístek ve zpocené dlani. Text byl nejspíš v italštině a on porozuměl jen několika slovům: 18:45, Roma a Fontana di Trevi. Okamžitě byl posedlý touhou zjistit, co je na lístku napsáno.

Představoval si, jak u proslulé fontány objímá Monicu Bellucci stejně jako Marcello Mastroianni Anitu Ekberg ve Sladkém životě. S laskavým výrazem ve tváři ukázal lístek prvnímu italskému gentlemanovi a lámanou angličtinou se mu snažil vysvětlit, o co mu jde.

Gabriele Pasini

Onen muž, ač na první pohlet skutečně džentlmen, na něj vyhrkl spoustu  drsných vět, z nichž Čeněk zachytil pouze pár slov: "Lumpo, vagabundo, cretino, cornuto, partisano!" Hned po té jej dotyčný gentleman začal bít vším, co měl po ruce.

Čeněk s vypětím sil uprchl z dosahů ran rozzuřeného Itala a druhý den zavítal na české velvaslanectví v Římě. Podal s obavami lístek prvnímu úředníkovi a ten rázem zbledl, rudl, zezelenal a pak po ustupujícím Čeňkovi mrsknul těžítko. 

(V tuhle chvíli bych vyprávění na chvíli přerušil a zmínil se o tom, že v naší rodině existuje velmi podobné těžítko s doplněným jménem mého táty - Wolfgang. Tohle těžítko na mě působilo magicky dávno před tím, než jej tenhle typ těžítka proslavily Pelíšky.)

Čeněk se raději nepouštěl do dalších akcí, neužil si díky tomu žádný další den dovolené a velmi mrzutý odjížděl z Itálie domů. Jakmile se trochu otřepal, ukázal lístek své dceři, která, už druhý rok studovala italštinu.

Dcera se na Čeňka přísně podívala a pak prohlásila: "Ty krávo, tak to je hustý!!!"

"Jejda, Eliško, co je tam napsáno?" reagoval s neskrývanou nadějí a současně s obavami v hlase Čeněk. 

Eliška se na Čeňka podívala s velkým znechucením a procedila skrze zuby: "Já vlastně nevím, zanesu to zítra úče."

Čeněk nemohl dospat rána a celý den nervózně očekával příchod své dcery. 

Ta se přicourala v podvečer a tajně se proplížila do svého pokoje. Vzápětí do jejího pokoje vrazil Čeněk a nedočkavě vyhrkl: "Tak co je s tím lístkem?!"

Dcera chvíli předstírala, že jeho otázku neslyší a až po několika nekonečných sekundách procedila skrze zuby: "Ty mě asi zabiješ, ale já ten tvůj pitomej lístek ztratila."

Monica Bellucci v bekovce!

Zde končí "vtip" o Monice Bellucci a začíná drsná realita. Jakmile jsem tenhle vtip dovyprávěl ve světle krbu chaty Neděle přítomným gymnazistkám, nastalo trapné ticho. Následoval nesmělý smích a potom rozpačitá chvilka před dalším (normálním) vtipem. 

Padlo pár dalších vtipů a více či méně veselých příběhu a oheň v krbu pomalu pohasínal. Někteří studenti již spali, ostatní jen čekali až usnu já, aby se mohli konečně začít bavit.

Ve chvíli, kdy se mi začaly klížit oči, přisedla si ke mně jedna studentka a nesměle s nevinnou upřímností zašeptala: "Pane učiteli, nemohl byste aspoň mně prozradit, co bylo na tom lístku napsáno?"

Femme fatale by měla být vyzbrojena

vražednými křivkami

Zatím píši o fenoménu femme fatale povrchně a s lehkostí. Nyní pár vážně míněných slov. Muži mají tendence podléhat těmhletěm osudovým ženám. Mají, jak se říká, rádi potvory. Ze zdravotního hlediska je ovšem kontakt s takovými ženami naprosto nevhodný.

Pro životosprávu moderního muže je femme fatale pohromou. Tak třeba kouří a pije. Zkuste si ve společnosti takové dámy objednat oblíbenou okurkovou limonádu. A kdyby jen tak kouřily. Všimli jste si někdy, jak rády vyfukují osudové ženy kouř z cigarety směrem ke svému společníkovi a bedlivě sledují, zdalipak hne brvou?

Kromě ženských zbraní používají osudové ženy velmi rády také zbraně střelné. Nemluvím z vlastní zkušenosti, ale domnívám se, že zásah jakoukoli kulkou docela bolí a může přinést i nějaké ty zdravotní komplikace.

Nezodpovědné chování osudových žen vhání muže do různých zdraví nebezpečných situací. Zapravdu mí jistě dá každý muž, který třeba za chladné noci visel na vagónu mezinárodního rychlíku, aby pomohl krásce v nesnázích.

Osudové ženy po kouscích rvou mužovo srdce na kusy. Nemusím být kardiochirurg, abych s čistým svědomím napsal, že něco takového rovněž není pro srdce dobré.

K osudovým ženám muž vzhlíží. To se pak ovšem může snadno stát, že mu lupne za krkem a zablokuje se mu krční páteř.

Mohl bych pokračovat ve výčtu dalších a dalších mínusů spojených s tímto typem žen, ale zmíním již jen jeden zásadní.

Mám tak nějak vypozorováno, že femme fatale se nerady vdávají, ale pokud už se vdají, mají tendenci stávat se zase rychle vdovami. Opět si troufám poznamenat, že ani tato skutečnost není pro mužské zdraví ideální.

Já jako gardensexuál si tedy od femme fatale držím raději odstup. Když člověk celý den prořezává zeravy a cypřiše, večer nějak nemá moc chuti viset na rychlíku do Budapešti a nechat si srdce trhat na kusy. Potřebuje pofoukat odřeniny a namasírovat záda. 

Teď bych se tedy vrátil k tomu prvenství osudových žen v mém životě. Mezi ženami, které výrazně ovlivnily můj život, musím samozřejmě na prvním místě jmenovat svoji mámu. Možná to zní banálně a jako nějaká fráze, ale myslím to zcela vážně. Podědil jsem po ní spoustu osudových vlastností. Jednou z nich je třeba láska ke krásné literatuře.

Hudební okénko zahájíme skladbou Femme Fatale, kterou s Velvet Underground nazpívala Nico. 

Nico samotná je takovou femme fatale nejen hudební a filmové scény.  Její krátký, ale velmi bohatý život stojí za prostudování alespoň na wikipedii.

Zmínil bych jen jednu zajímavost. Její první významější roli ji nabídl Federico Fellini ve svém slavném filmu Sladký život, o kterém jsem se už na jiném místě zmiňoval.

A jedna hudební zajímavost. V roce 1985 vystoupila Nico v Brně a v Praze. To byla v té době věc nevídaná a po pražském koncertu byli zatčeni jeho organizátoři příslušníky Státní bezpečnosti.

Sliboval jsem v hudebním okénku Ditu von Teese. Ono to vypadá, že jen v několika klipech kroutí boky, ale zjistil jsem, že v jednom klipu dokonce zpívá!

Jde o klip Disintegration elektronického dua Monarchy. Ta muzika mě moc nebere, ale pro úplnost zde ten klip uvedu.

Ditu von Teese asi spousta lidí vnímá jako "tu od Marylina Mansona". Dita s Mansonem dlouho nevydržela, ale každopádně se objevila v jeho klipu Mobscene.

Manson i Dita jsou vidět v klipu Ugly Boy od Die Antwoord. Na jejich nejnovějším albu zazní ve skladbě Guccie Coochie Ditin hlas.