VonWrath ostrostřelec

V sobotu 10.9.2016 jsem vyrazil na lov do blízkých hor. Stal jsem se na chvíli horským myslivcem.

No, ono to bylo trošičku jinak. Trošku jsem si ze svých čtenářů vystřelil. Pokud jsem byl na lovu, tak jedině na lovu nějaké zajímavé fotografie. Za titulní fotografii vděčím kamarádovi, který mi zapůjčil klobouček a flintu. Obojí opravdu na úrovni. Klobouček je bez debat skvělý a flinta nádherná.

Pro zajímavost přikládám jeden z detailů. Na téhle flintě pracoval jeden skvělý řezbář a já ji opravdu držel s úctou. 

Držel jsem ji s úctou, přestože jsem se dlouho profiloval jako obrovský pacifista. Na gymnáziu jsem byl hipík s muří nohou na krku (najdete mě?). Jasně, tenkrát to ještě byl znak čehosi...

Na VŠ to najednou bylo jasné. Každý vysokoškolák musel projít vojenskou katedrou. Zažil jsem spoustu neuvěřitelných situací, ale nejvíc jich asi bylo na závěrečném soustředění u vojsk.

Byl jsem například vybrán jako ten , kdo má chránit prostor, kde se právě, střílí před nezodpovědnými houbaři.

Dostal jsem "plnou polní", samopal AK 47 a rozkaz, že mám všechnyodratit od návštěvy prostor, kde se střílí. Měl jsem říct něco ve smyslu: "Stůj, kdo tam?! Pk vystřelit do vzduchu a pak dotyřčného vetřelce zastřelit.. K poslednímu kroku jsem neměl jediný ostrý náboj a ani dostatek agresivity, takže jsem prvního houbaře požádal, aby mi v klidu ukázal "zda rostou".

O dost výraznější byl zážitek z okamžiku, kdy jsem byl vybrán jako imperialistický nepřítel a měl odrážet útok svých spolužáků. Nebyl jsem na to sám, vybrali mě a básníka Tomáš Rorečka. Tedy peseudoitelektuála a intelektuála vybrali jako představitele imperialistické síly. 

Našim úkolem bylo střílet proti rozvinuté jednotce spolužáků slepými náboji, házet po nich dýmovnice a strašně hulákat...

Byl to neuvěřitelný zážitek pro člověka, který ještě v té době koketoval s pacifismem.

Nemohu říct, že bych na tom byl dnes nějak jinak. Nedokázál bych zastřelit jakékoliv zvíře jen tak pro ukojení loveckého instinktu. Hnusí se mi lovci, kteří se fotí s ulovenou žirafou, vlkem nebo jednorožcem. Do jisté míry se mi líbí některá znaky, které jsou s lovem spojené. Líbí se mi lovečtí psi a anglickou kokršpanělku mám doma.

Rozumím tomu instinktu lovce, který v člověku je. Rád si pochutnám na dobře připravené zvěřině, neboť mám pocit, že ulovit nějaké zvíře je mnohem přirozenější než si koupit nějaký prefabrikát telete v supermarketu. 

Taky se musím přiznat, že miluji atmosféru loveckých chat. Mám moc rád situace, kdy mohu promrzlý usednout  ke krbu v nějaké zapadlé lovecké boudě.

Ne všechny lovecké chaty jsou jen tak přístupné. Když jsem promrzly dorazil na sněžnicích k Hášově chatě, cítil jsem za okny jen nevraživé pohledy.

Vždy se mi líbil termín "lovy beze zbraní". Nemám bohužel techniku a trpělivost na focení divoké zvěře. Jediné, co se mi kdy povedlo, je pár snímků z krmítka na zahradě.

Teď jsem si vzpomněl na loveckou chatu, kde jsem prožil krásný Silvestr. 

Asi to nebylo v neděli, ale bylo to v Neděli. Jasně, hloupý vtípek. Fajn konec roku jsem prožil na chatě Neděle. Na obrázku je z jednoho jarního výšlapu.

Ještě jednoho ptáka tady mám. Kdysi jsem vyrazil brzo ráno na běžkách směrem na Ztracené Kameny, Vysokou holi, Ovčárnu, Švýcárnu, Kouty nad Desnou

. 

Necelých pár metrů od Pecného

potkal jsem křiváka obecného

Jednu fotku od lovecké chaty už jsem zveřejnil v příspěvku Žárlivý vrch. Jde o Sedlovou boudu, docela významný bod při cestách po Medvědské hornatině.

Hned jsem zaslechl, že na fotkách vypadám jako "horský myslivec". Tohle označení není pro znalce pozadí druhé světové války moc lichotivé. Podíval jsem se na nějaké informace o těchto jednotkách. Jde o jednotky speciálně vycvičené pro pohyb a boj v horském terénu.

Ve znaku měly tyhle jednotky alpskou protěž - "Edelweiß". Je zajímavé, že alpská protěž se objevila i v názvu protinacistických bojůvek "Edelweiß Piraten". 

Mně osobně nějak vždy to edelweiss přeskočí na edelstein a vybaví se mi Lisa Edestein. Ona je to vlastně půvabná Židovka, takže se to všechno tak nějak krásně vyvažuje.

Do hudebního okénka jsem dnes vybral klip Hunt kapely Niyaz. Zpěvačka Azam Ali v něm zpívá starý perský text o dvou lovcích, z nichž jeden je posedlý lovem a druhému lovená zvířata neustále připomínají jeho milou.

Azam Ali se v roce 1970 narodila v Teheránu, ale brzo se s rodiči dostala až do Los Angeles, kde odstartovala svoji kariéru uznávané zpěvačky a muzikantky.

V dalším klipu je skladba Hunt v oficiální podobě. Mně se ovšem víc líbí výše uvedená verze z koncertu.

Azam Ali spolupracovala s celou řadou zajímavých muzikantů. Jedním z nich je třeba Serj Tankian z arménské diaspory v USA. Jeho hlas se v následující skladbě objeví jen velmi nenápadně, ale poslech stojí za to.

Serj Tankian je známý hlavně jako frontman System of a Down, ale spolupracuje i se spoustou jiných muzikantů. V dalším klipu je třeba slyšet jeho typický zpěv doprovázený arménskou kapelou VIZA.

Arménská kapela Viza stojí rozhodně za pozornost. Míchají hutný rock s jemným nádechem arménského folklóru a už dávno si mě získali.

Protože jsem však ten zatracenej pacifista, dávám na závěr jednu veskrze sluníčkářskou skladbu. Ukrajinští a další imigranti z USA - Gogol Bordello - Sun Is On My Side