Nawrath k okouzlení

O víkendu jsem byl na jednom kouzelném místě. Na mapě je uváděno pod názvem U kostelíčka, ale je tu docela velký kostel.

Než jsem na místo dorazil, užil jsem si úžasného výhledu na vrcholku rozhledny Háj. Pořídil jsem tady razítko do exkluzivního výtisku Generátoru prchavých okamžiků a u základů rozhledny ukázal, jak i bez fotošopu vykouzlit modní šlachovité předloktí.

Z rozhledny je to ke kostelíčku kousek. Pokud ovšem nezabloudíte k Zámečku, což je nedaleké místo, kde donedávna stál proslulý noční klub.

U kostelíčka, mimo civilizaci, naleznete křížovou cestu z roku 1908, kostel Božího těla a nádherný klid. Mezi vzrostlými kaštany a lípami se posvátně cítí i neznaboh.

K jiné křížové cestě jsem zamířil předminulý víkend. V Rudě, nepatrné obci u Rýmařova, najdete barokní klenot. Je zde čtrnáct zastavení a kalvárie v podobě pískovcových soch. To místo je mimo klasické turistické trasy, takže se člověku snadno podaří navšítivit jej bez zástupu turistů.

Ne, nejsem nějaký fanoušek křížových cest. Jen se mi tyhle dvě tak nějak sešly v nápadech na víkendové výlety. Líbí se mi atmosféra odlehlých sakrálních památek, ale mnohem raději mám přírodní "chrámy". Kousek od křížové cesty v Rudě jsou to třeba Rešovské vodopády.

Fascinují mě lidská díla, která, podobně jako křížová cesta v Rudě, vznikala několik let. Obdivuji tu sveřepost vytvořit něco velkého, co nějak vyjadřuje vztah člověka k věcem "mezi nebem a zemí". Nicméně pořád víc žasnu nad něčím, co vznikalo třeba stovky nebo tisíce let "tak nějak samo".

Velmi často se tyhle dva momenty setkají. Například tehdy, když v panenské přírodě rumunských Karpat stojí kamenný kříž, který byl (zřejmě) postaven jako oslava objevení pramene vody.

Ovšem i v případě, že člověk dorazí k nějaké té civilizaci, může být náhle okouzlen. V Rumunsku jsem například narazil na "obchod", u kterého bylo na střeše vyrovnáno několik důvěřivých holubů.

V Rumunsku jsem zažil spoustu nádherných okamžiků. Ne vždy bylo slunečno, ale pokud bylo, bylo to kouzelné.

Nakonec ovšem stejně zažívám nejhezčí chvilky kousek od bydliště. Mám to štěstí, že bydlím kousek od nejkrásnějších míst Hrubého Jeseníku. Když vylezu z pelechu, dohlédnu třeba až na Kralický Sněžník.

Ať tady nebo kdekoliv jinde, rád se vydávám vyšlapanými pěšinkami. Kdysi jsem o tom napsal malou poznámku na web 1000 věcí, které mně dělají radost a myslím si, že tenhle web ve velké odpovídá tématu, o kterém se dnes pokouším něco napsat.

Předkládám svůj příspěvek:

Prvního listopadu 2013 jsem vyrazil na malý „dušičkový“ výlet.  Chtěl jsem v jiném ročním období vidět kouzelné místo, které leží mimo viditelné, natož turisticky značené, cesty.

Stačilo zahnout za jiným stromem než posledně a už jsem začal trochu bloudit. Po chvilce jsem narazil na sotva znatelnou pěšinku a instinktivně se po ní vydal. To hledané místo, skalnatý vrcholek s velkolepým rozhledem na jesenické hvozdy, jsem nakonec našel. 

Nahoře jsem pak zavzpomínal na všechny ty pěšinky, které mě kdy někam dovedly. Všechny v sobě skrývají kousek křehkého bezpečí a drobného dobrodružství současně. Někdo tudy kdysi prošel, ale kam ho nakonec pěšinka zavedla?

Mě jedna pěšinka zavedla ke skále, nad kterou kroužil vzácný sokol stěhovavý, jev v českých lesích téměř nevídaný. Jiná pěšinka vedla k nevelkému, ale působivému vodopádu v srdci Hrubého Jeseníku, o kterém málokdo vůbec ví.

V Rumunsku jsem několik desítek minut kráčel stezkou vyšlapanou v mateřídoušce. Ta vůně zvedající se při každém došlapu! Často takhle brouzdám borůvčím a vůni nahradí chuť modrých kulatých drahokamů. Jednou jsme s kamarádem sledovali pěšinku vyšlapanou ve sněhu jelení zvěří a pak s úžasem sledovali úprk snad dvacetihlavého stáda…

Mám rád pěšinky; jsou jako verše, které opatrné kroky píší do lesního ticha.

Ano, vypadá to, že jsem takový bláznivý romantik. Mně ovšem tyhle chvilky okouzlení pomáhají ve snazr nezbláznit se. Tak nějak v souladu s tím, o čem píše psychoterapeut Thomas Moore ve své knize Návrat k okouzlení. Mimochodem, český překlad názvu se mi líbí mnohem víc a k obsahu knihy perfektně sedí.

Nemám až tak v oblibě "motivační knihy". Možná hodně ke své škodě. Od Thomase Moora jsem ovšem přečetl téměř vše. Nikdy mě úplně nezachránil, ale vždy hodně pomohl. Kniha Návrat k okouzlení mě naučila hledat lék na některé trable v tom, co je mi hodně blízké - v toulání se přírodou i místy, kde civilizace zanechala nějaké zajímavé stopy.

Židovský hřbitov v Úsově

Spoustu krásných míst si člověk nemůže užít jen tak sám. Pro opravdový zážitek je to ovšem velmi důležité. Mám na to jednoduchý recept. Pokud to jde, vstávám hodně brzy a snažím se vyrazit ještě před svítáním. Kromě "liduprázdnosti" to má ještě jednu obrovskou výhodu. Brzo ráno je nádherné světlo pro fotografování. 

Kamarád kokrhá ranní budíček

Pokud v létě člověk vyrazí při rozbřesku, má docela velkou jistotu, že i dlouho po začátku výpravy nenarazí na jiné turisty. Ano, přiznávám, jsem dost výrazný introvert a rád si spoustu okamžiků prožívám sám. Mám ovšem zkušenost s tím, že podobně postižení lidé, pokud na ně náhodou narazím, jsou pro případný pokec skvělí.

Ne, nepřijde žádný závěr o tom, jak byste měli být okouzlení přírodou a historickými místy. Já sám pořád hledám nějaký recept na to, jak svůj život nějak ukotvit. Návrat k okouzlení, ať už se za tím pojmem skrývá cokoliv, je jen jednou z cest, které pro klid své duše využívám.

Agnieszka Lorek - Ophidia

S hudebním koutkem je to dnes takové složité. Oblíbil jsem si hodně dávno kapelu Van der Graaf Generator. Pod kůži se mi dost vryla skladba Wondering. Když jsem ji slyšel popvé, překládal jsem si sám pro sebe refrén jako "žasnu!". Brzo jsem zjistil, že to je blbost, ale tahle skladba už na mě vždy bude působit jako příklad úžasu z okouzlení.

Tady ještě živě ze záznamu z 21. století: 

Na závěr ještě jejich živé vystoupení z roku 1972. Chtěl bych žít v té době a být touhle muzikou okouzlen na živo.

A na závěr ještě jedna novinka. Včera mě okouzlil nový klip slovenské kapely Longital. Je věnován podpoře ochrany slovenských vlků a slovenské divočiny a je hodně povedený.