Straší mi ve věži a tak straším ve věži.
Frankštát je starý název Nového Malína podle německého Frankstadt an der Mährischen Grenzbahn. Název Nový Malín vznikl v roce 1947. Většinové německé obyvatelstvo odsud bylo odsunuto a obec se zčásti zaplnila Čechy z Volyně. Název Nový Malín vznikl při příležitosti čtvrtého výročí vypálení Českého Malína na Volyni nacisty.
Nad obcí kdysi stál malý hrádek, v jehož věži bych mohl teoreticky strašit, ale po hrádku již nezbylo téměř nic. Ke strašení se ovšem nabízí jiný objekt. Pár metrů od našeho domu-hradu stojí zřícenina pivovaru. Umíte si představit děsivější místo, než zříceninu pivovaru?
Jakmile jsem se tedy rozhodl strašit, nad teritoriem jsem dlouho nepřemýšlel. Mám to odsud kousek domů a na večeři nebo v posteli jsem tak za pár minut.
Pro outfit jsem zvolil poněkud konzervativnější černou. Jak je ovšem z fotografie patrné, odstínů černé je celá řada. Rozhodně se tedy nedá říct, že když si na sebe vezmete jen černé kousky, nemůžete nic pokazit. Ne každá černá se k černé hodí.
Model: Cailin Skye
Stejně je zajímavé, že se v oblasti strašení stále tak urputně drží černá. Občas lze narazit na to, že je černá zkombinovaná s nějakou jinou barvou, třeba s temně rudou, ale to bych rozhodně nenazval nějakou revolucí. Já se třeba na gymnáziu nejvíc bál němčinářky, která chodila v modrém dederónovém plášti a na hlavě měla trvalou stejné barvy.
Na VŠ jsem se potom nejvíc bál matematické analýzy. Na cvičeních nás mučila u tabule doktorka přírodních věd, která vypadala jako starší sestra Harper Leigh (na předchozích dvou fotografiích).
Občas se mi o zkouškách z matematické analýzy zdá. Teď, když jsem objevil Harper, budou třeba ty sny o něco méně děsivé.
Na škole v Olomouci jsem taky objevil Jana Švankmajera, jehož tvorba se k dnešnímu tématu hodí. Ve studentském klubu jsem viděl několik jeho krátkých filmů.
Zánik domu Usherů patří mezi jeho filmy k mým nejoblíbenějším a těžko bych hledal jiná díla, která mají podobně ponurou atmosféru.
Trochu jinak je laděný film Otrantský Zámek, který je takovou příjemnou cimrmanovskou mystifikací se skvělým Jaroslavem Vozábem.
Mystifikací bohužel nejsou čarodějnické procesy, které jsou smutnou historií našeho kraje. Na rozdíl od neexistujícího hradu-zámku v neexistujících Otrhanech zámek ve Velkých Losinách, kde čarodějnické procesy začaly, skutečně stojí. Nahoře je na historické pohlednici.
Staveb a míst spojených s čarodějnickými procesy je v nejbližším okolí několik. Například v Kostele svatého Vavřince byla v roce 1678 přistižena žebračka při vyjmutí hostie z úst, což vedlo k rozpoutání procesů.
Petrovy kameny zase byly označovány za místa čarodějnických sletů ve výpovědích vyslýchaných. Takové výpovědi byly vynucovány krutým mučením, ale stejně si říkám, co kdyby na pověstích o Petrových kamenech přece jen něco bylo. Často proto kolem nich chodím a snažím se zahlídnout aspoň náznak nějakých orgií.
Dnes není jednoduché vyfotit Petrovy kameny bez monumentální věže vysílače v pozadí. Tenhle týden mi ovšem od kamaráda přišel obrázek Petrových kamenů z počátku 20. století. Na Pradědu stála v té době romantická kamenná rozhledna. Tenkrát čarodějnické orgie probíhaly v mnohem příjemnějším prostředí.
Foto: Mihaela Voicu
Model: Elle Pax
Právě proto, abych se mezi čarodějnice dostal co nejsnáz, začal jsem se strašením a čarodějnictvím. Zatím jsem jen takový učeň a navíc samouk bez Mistra, ale snad uznáte, že se fakt snažím. Začal jsem outfitem. Inspiraci hledám m.j. v magazínu Dark Beauty, ze kterého jsou některé dnešní fotografie.
Na Dark Beauty jsem našel i fotky, na kterých sama sebe zvěčnila Alexis Barcella.
Nejen černá barva je pro čarodějnice typická. Mám pocit, že většina čarodějnic je vesměs štíhlá až hubená. Já si přitom dovedu představit čarodějnici s mnohem výraznějšími křivkami. Už kdysi jsem v blogu zmínil modelku Lexy Lu. Líbilo by se mi, kdybych na Petrových kamenech potkal třeba právě ji.
Zatím jsem v blízkosti Petrových kamenů potkal jen pár turistek; v noci pak vůbec nikoho. Některé turistky čarodějnice lehce připomínaly. Jedna na mne dokonce promluvila anglicky a ukázalo se, že je ze Švédska. Mohl to být pěkný začátek zajímavého rozhovoru, pokud by vypadala třeba jako švédská bloggerka Johanna Olsson.
Do hudebního okénka dnes zařazuji hudbu mých oblíbenců Art Zoyd. Jejich tvorba není jednoduše stravitelná, ale do dnešního příspěvku se perfektně hodí. Kapela vznikla již v roce 1968 ve Francii a v roce 1989 vydala album Nosferatu, jakousi hudební kulisu ke stejnojmennému hororu. Film pak promítala na svých koncertech.
Mimochodem, tenhle němý klenot mezi horory můžete shlédnout třeba po kliknutí na tento text. Pokud doma máte album od Art Zoyd, zkuste vypnout hudbu k filmu a nechat hrát frantíky.
Pokud by vás tahle ukázka neodradila, můžete si poslechnout delší ukázku jejich vystoupení z minulého roku.
Výraznou postavou Art Zoyd je Thierry Zaboitzeff. Ten vydal několik alb sám a občas i sám vystupuje. Hudbu plnou zoufalství a děsu hraje už téměř 50 let. Zajímalo by mě, co to asi tak zanechalo na jeho psychice.
Z podobné líhně jako Art Zoyd jsou belgičtí Univers Zero. Tyhle dvě kapely také dost často spolupracovaly. Album Univers Zero Heresie patří údajně k těm nejděsivějším v rockové historii. Odkaz na něj proto najdou jen ti nejotrlejší na samém konci příspěvku.
Něžnějším způsobem přistupuje k temnotě Marissa Nadler. Marissa vystoupí 14.12. v MeetFactory a ten koncert by mohl být příjemnou odbočkou od všeho toho cinkání rolniček a ducduc verzí vánočních koled.
Klip ke skladbě All the Colors of the Dark je jako dělaný pro tento příspěvek. Marissa navíc klip sama animovala a režírovala. Nechci se dopustit svatokrádeže, ale troufám si tvrdit, že je ten klip trošku cítit švankmajerovštinou.
Možná byste v hudební nabídce očekávali nějaké svižnější rytmy kapel, které hrají nějakou z milionu odnoží metalu. Abych pravdu řekl, z hudby žádné metalové kapely nemám takovou husí kůži jako z hudby těch předchozích. Rád si dobrý metal poslechnu, ale strašidelnou atmosféru hledám jinde.
Jednu výjimku ovšem udělám. Nedávno jsem trochu omylem shlédl norský film Død snø. Docela jsem se zasmál, ale hodně mě zaujala hudba k nejkrvavější scéně. Hraje ji norská kapela Animal Alpha se zpěvačkou Agnete Kjølsrud. Ta taky nemá k čarodějnici daleko.
Pozor, je to sice docela legrace, ale krev tam opravdu teče proudem!
Na samý závěr ještě odkaz na to nejděsivější rockové album:
Univers Zero - Heresie
Žádné komentáře:
Okomentovat