Své jméno získal Keprník podle drobné byliny - koprníčku bezobalného. Koprníček roste na horských nivách a naši předkové mu říkali medvědí kořínek.Poněkud dramatičtější původ názvu hory popisuje legenda, o které se v knize Za tajemstvím Hrubého Jeseníku zmiňuje Miroslav Kobza.
Podle legendy je hora pojmenována podle služebníka vládce Hrubého Jeseníku Praděda - skřítka Keprníka. Ten společně se skřítkem Glasemannem zachránil před krutým osudem manželku a syna rytíře Wolfa, který byl zavražděn proradným sousedem Waltherem z Karpensteinu. Skřítkové zatrhli Waltherovi kruté řádění a Wolfova manželka Apollonie se se synem mohli vrátit na uloupený hrad.
Knihu (na fotce je na výletě na Keprníku) doporučuji všem, kdo mají rádi čtení o legendách i skutečné historii hor. V kapitole o Keprníku je zde také zmínka o tom, že jádro dnešní přírodní rezervace Šerák-Keprník bylo první přirodní rezervací na Moravě. V roce 1904 se kníže Jan II. z Lichenštejna rozhodl vyčlenit některé porosty z běžného hospodaření.
Dnes se této oblasti mezi Vozkou a Keprníkem říká Japonská zahrada. Procházka těmito místy skutečně přímo vybízí k meditaci podobně jako japonské zenové zahrady.
Pohled na Keprník z Vozky
Na Keprníku jsem byl již mnohokrát. Ten nádherný výhled nikdy nezevšední. Pokud tedy výhled zrovna je. Slunečné počasí není v těchto místech samozřejmostí, jak je vidět z fotografie z 23.12.2011.
Poprvé jsem na Keprníku byl 25.8.1916. Z této doby jsou obě kolorované fotografie v dnešním příspěvku.
Na fotce to není pořádně vidět, ale na sobě nemám bílou košili, ale košili se zajímavým vzorem. Jak je vidět na detailu, v modrozelených kostkách je ještě bílý květinový vzor. Je to jedna z nejzajímavějších košil, které vlastním. Je z Timeoutu. Dost lidí nad tímhle obchodem ohrnuje nos, ale já odsud mám nejmíň pět košil a jsem velmi spokojený.
Když jsem četl příběh o skřítcích Keprníkovi a Glasemannovi, napadlo mě, že se jesenické legendy hemží hlavně bytostmi mužského pohlaví. Praděd, obři, spousta čertů, kromě jmenovaných skřítků také třeba Gill z Rejvízu, zkamenělý vozka... Marně jsem hledal nějaké jesenické lesní víly. Jsem přitom přesvědčený, že se jimi jesenické lesy přímo hemží.
Napadlo mě tedy napsat nějaké legendy o jesenických vílách sám. Postupoval jsem systematicky. Stáhl jsem si z webu tisicovky.cz seznam jesenických hor s výškou nad 1000 m n.m. Je jich 116. Hned za Pradědem je v seznamu seřazeném podle nadmořské výšky Vysoká Hole. Což o to, je to jméno ženského rodu, ale evokuje spíš ryze mužský sport, případně nějakou sprosťárnu.
Jako ideální rejdiště jeseníckých víl se mi ovšem zalíbila Klínová hora. Také Velký a Malý Klín jsou pro tyhle učely vhodnými názvy.
Jména jesenických divoženek by mohly nést hory jako je Žalostná, Temná, Malá a Velká Jezerná, Jelenka, Černava apod.
Vílu na posledním snímku v Jeseníkách skutečně můžete spatřit. Žije tedy především v Rychlebských horách, ale toulá se i mimo své teritorium. Bára Vávrová ráda chodí a běhá po horách nejen v ČR. Napůl žije v Norsku. Na jejích fotkách z moravských i skandinávských hor je kromě ní řada dalších víl, divoženek, rusalek a podobných bytostí.
Dnešní hudební okénko je otevřeno do Finska. Zpěvačky z finské kapely Värttinä vypadají jako půvabnější protějšky trollů nebo jako elfky.
V textech (skladba Äijö) se ovšem vyjadřují jako zlovolné čarodějnice. Posuďte sami:
Kylän äijä, vanha väkkärä
Kylän äijä, vähä-älynen
Kylän äijä, kumma käppänä
Kylän äijä vääräsäärinen
Žádné komentáře:
Okomentovat