Kromě výhod, čekala na "prajzáky" také povinnost narukovat na straně nacistického Německa v řadách Wermachtu. Dědeček jako řadový voják padl někde v Rakousku. Což je takový malý paradox vzhledem k tomu, jaký bylo pro "prajzáky" Rakousko fujtajbl.
Fotografii jsem použil jako ilustrační bez podrobného ověření zdroje, Děkuji mockrát uživateli Pietro di Valenti a připojuji informace o pozoruhodném osudu vojáka na snímku. Poučil jsem se a příště budu při použití cizích fotek opatrnější.
Babička zůstala sama se dvěma syny Wolfgangem a Klausem. Nejprve bydleli v Lhotce u Ostravy, pak se přestěhovali do domku v Rudné pod Pradědem. Já s bratrem jsme nějak nevnímali to, že jsme nepoznali ani jednoho dědečka. Maminčin tatínek zemřel ještě před naším narozením, ale svým způsobem se jeho cesta s cestou tatínkova táty zkřížila. Maminčin tatínek totiž na konci války získal možnost obsadit v pohraničí dům po odsunutých Němcích. Vydal se s povozem na cestu, ale zastihl Němce, kteří nebyli schopní rozloučit se se svým domovem.
Dlouho nedokázal koukat na nešťastné lidi, kteří měli zaplatit za něco, na čem se nijak nepodíleli. Otočil se zpět a vrátil se na Hanou.
Tady si dovolím povídání přerušit a pustím první hudební ukázku. Pán, který v ní hraje a zpívá se narodil o pouhé dva roky později než táta. Zemřel o něco dřív než on. Myslím, že táta nikdy vědomě neposlouchal jeho muziku a nelíbila by se mu. Zařazuji ho sem proto, že byl sběratelem nacistických artefaktů a poslouchal ho jeho starší syn.
Vždy tady zařazuji také nějakou fotografii sympatické dámy. Nejprve jednu ilustraci Iana Jepsona, který ilustroval Lemmyho autobiografii.
Teď ještě nějakou, která by se líbila tátovi. Olga Schoberová se narodila ve stejném roce a byla to blondýna jako maminka. Myslím, že ji nemohl přehlídnout.
Táta byl po tatínkovi Němec, což vyplývalo z toho, že Německo se rozhodlo udělovat občanství všem, kteří pocházeli z "Prajzska" a také všem potomkům do druhého kolene. Jelikož byl můj dědeček Němec, mám i já možnost požádat o německé občanství. Proces získání německého občanství je i přes svoji oprávněnost dost zdlouhavý. Protože by nám německé občanství vlastně k ničemu nebylo, jediné plus, které z dědečkova působení u Wehrmachtu plynulo, byla možnost získávat babiččin vdovský důchod v markách. To ovšem za komančů nebylo možné. Tehdy bylo možné dostávat takový důchod pouze v "bonech". Co to byly bony si můžete přečíst jinde. Já zde ukáži pouze foto.
Zde jsme si kupovali různé oblečení, dobroty a další nezbytnosti. Maminka mě a bráchu oblékala do věcí koupených v Tuzexu. Kupovali nám s tátou "angličáky", kinder vajíčka apod.. Pamatuji si, jak moc mi chutnaly bonbóny nimm2.
Zase píši o sobě, ale název příspěvku naznačuje, že se můj život s tátovým proplétal. S podobnými propleteninami musí tedy čtenář počítat.
Další odbočka. Po tatínkovi nám zůstalo krásné těžítko s jeho jménem. Podobné těžítko proslavil Jaroslav Dušek ve filmu Pelíšky.
Zde je potom těžítko s tátovým jménem. Na mě působilo vždy velmi magicky.
Dalším člověkem, který se narodil ve stejném roce jako táta, je Eric Idle, člen slavné skupiny, nejen, komediantů Monty Python. Eric Idle byl pro ostatní členy MP důležitý především jako hudební skladatel. Asi nejznámější je jeho píseň na konci filmu The Life of Brian. Nejprve se podívejme na jednu animaci.
A nyní již slavná píseň Always Look On The Bright Side Of Life. Myslím, že by se tatínkovi hodně líbila. Ke spuštění videa je třeba kliknout na odkaz pod obrázkem.
https://youtu.be/SJUhlRoBL8M
Táta nebyl nijak vysoký, ale rád a hodně dobře sportoval. Byl dokonce dobrým basketbalistou. Bylo by asi vhodnější mluvit o košíkové. Jejich košíkářský tým měl za partnera tým borců z NDR. Jezdíval na zápasy do východního Německa a také do Polska. Pamatuji si, že nám z Polska přivezl hlavičky čertíků, kteřým po zmáčknutí vyrašily rohy a vyplazený jazyk. Jindy to byla autíčka na ovládání. Nebyla to ovšem autíčka řízená rádiovými vlnami, ale autíčka s "bovdenem". Tak jako tak jsme s bráchou byli nadšení.
Chtělo by to zase nějakou slečnu a pokusím se najít opět nějakou blondýnu. Tátovi by se mohla líbit Sharon Tate, která se narodila ve stejném roce jako on. Už by se mu nelíbilo to, jakým způsobem odešla ze světa, ale to tady nebudu rozvádět.
A přidávám ještě jednu dámu. V pubertě i po ní (i před ní) jsem tátovi občas dělal starosti. Jednou jsem vyrazil do kina ve Zlatých Horách na erotický film. Nějak jsem nestihl dojet včas zpět a táta se snažil zjistit nějakým způsobem, kde jsem a co se mnou je. V tom filmu mohla hrát tahle herečka.
Teď jsem si vzpomněl, že tím filmem byla Benátská noc a tou herečkou byla Laura Antonelli.
Následuje další hudební ukázka. Myslím, že by se tátovi mohla líbit skladba britské kapely Slade.
A jsem daleko, hodně daleko, s hlavou v oblacích...
Táta měl hodně blízko k horám. Bydleli jsme kousek od srdce Hrubého Jeseníku a hodně brzo jsme tam společně taky zamířili. Vzpomínám, jak jsme ještě jako malí špunti putovali do toho srdce. Vyšlapali jsme poctivě na Petrovy kameny a odsud zamířili do Velké kotliny.
Do Velké kotliny se už tenkrát nemohlo. Tehdy to ovšem ještě nebyla informace známá všem. Najednou se směrem k nám vydal ochranář a divoce na nás gestikuloval. My jsme s bráchou nechápali, co se děje a začali se bát, že tatínka každou chvíli zatknou a připraví nás o něj.
Malá vsuvka. My jsme s bráchou byli takoví dva malí vykukové a po tom vzácném trávníku jsme dělali kotrmelce a "váleli sudy".
Zleva: tatínek Wolfgang, já, bratr Martin, maminka Ludmila.
Táta byl taky trochu zaskočený a podle maminky začal vypravovat o tom, jak kdysi dělal brigády v lese. Ochranář nám, téměř s úsměvem na rtech začal vysvětlovat, že se musíme vrátit nahoru.
Teď by to chtělo trochu vydechnout po divokém povídání o tom, jak táta málem přišel o svobodu. Zahraje kapela z Jeseníku, která se jmenuje podle zakladatele přírodního léčitelství rakouského původu a německé národnosti jménem Vinzenz Priessnitz.
Vzpomínám si, jak nám táta dával Priessnitzův zábal. Ona v téhle léčbě měla prstíky i maminka, ale já mám Priessnitzův zábal spojený především s tátou.
Už tady byly dámy a slečny, teď by to chtělo zase pořádného chlapa. Jednou z postav, které jsou s Hrubým Jeseníkem spojené, je pastýř Gill. Pastýř Gill je ovšem pouze podřízeným opravdového vládce Praděda.
Moc se mi líbilo to, co na tatínkově pohřbu řekl bratr Martin. Neumím to přesně formulovat, proto jsem to napsal svými slovy: Tatínek se už jistě prochází s Gillem a Pradědem okolo staré rozhledny na vrcholu nejvyššího kopce Hrubého Jeseníku.
Tady bych vložil dvě své říkanky. Táta se bohužel vydání mojí sbírky "prchavých okamžiků" nedožil. Posílám mu proto dva kousky, které jsou inspirované jeho milovanými horami.
Něžný Hrubý Jeseník
I v moři kapradin
mě ženská krása volá
Malý Klín, Velký Klín
Klínová hora
Campanula barbata
Hle, Zvonek vousatý!
Málem jsem hipstrovi
šlápl na paty
Svoje dílko bych teď rád doplnil nějakými jesenickými vílami. Zvolím slečny, které jsem zařadil do povídání Keprník a jesenické víly.
Tatínek nás také ke sportu vedl. Nejprve nás s sebou bral do tělocvičny na jejich tréninky. Tam jsme vždy blbli na žíněnkách, švédských bednách, na kozách apod. Tady se nabízí zveřejnit jednu mou říkanku. Říkanka nemá nic společného s předchozími nahulatinami.
KOZLÍ GYMNASTIKA
Chvílemi, když kozel chce
metá krásné kozelce
nejraděj však milí zlatí
na koze si svůj čas krátí
Teď jsem si vzpomněl na jednu bizarní kapelu a bizarní skladbu. Třeba by tátu pobavila.
Brzy nás táta nasměroval k běhání na lyžích. To byl skvělý směr. Běžky mám dodnes v oblibě. Začínali jsme na dřevěných lyžích Artis, ale brzy jsme získali kvalitnější běžky značky Bohemia a potom Fischer. Lyže Fischer tenkrát byly jedničkami a my byli na tuhle značku náležitě hrdí. Dnes mám běžky Salomon.
Salomon byla také značka inline bruslí mého staršího syna, tátova vnuka, Marka. Mladší syn, tátův mladší vnuk, Viktor, měl brusle Bauer.
Táta byl rád, že se kluci věnují nějaké sportovní aktivitě, ale občas měli s maminkou strach o to, aby si vnuci něco nepolámali. Naštěstí se většina akcí, kterých se vnuci zúčastňovali, konala mimo Jeseníky. Nejkrkolomější "triky" viděli rodiče pouze na fotografiích, vyjímečně na videu.
Já jsem tátovi dělal trošku radosti tím, že jsem se věnoval horské turistice. Pamatuji si, jak jsme kdysi byli s bratrem a rodiči v Bulharsku a projížděli jsme přes Rumunsko. Táta nás upozorňoval na to, že uvidíme také Transylvánské Alpy. My byli tenkrát nadšení. Celý výlet do Bulharska se hodně povedl. Jsem za ten zážitek rodičům vděčný.
Já Transylvánské Alpy a rumunské Karpaty několikrát navštívil. Na blogu jsem některé zážitky z Karpat sdílel. Zde je jeden snímek, který tatínek viděl a snad by se mu i teď líbil.
Teď ještě dva důkazy, že jsem v rumunských Karpatech opravdu byl.
Chtělo by to opět nějakou hudbu. Táta hodně rád poslouchal Karla Gotta. Myslím, že od nás s maminkou dostali také nějaká jeho "elpíčka". Určitě by byl rád, že jsem do povídání o něm vybral píseň pravě tohoto umělce.
Na závěr ještě malé rozloučení. Táto, máme se všichni dobře, žijeme si fajn, jen se nám občas zasteskne po několika Tvých slovech. Posílám Ti ještě jednu písničku, která by se Ti mohla líbit.
Žádné komentáře:
Okomentovat