Niki von Frankstadt an der Mährischen Grenzbahn

Úvodní fotka je z focení na Ztracených kamenech. Niki by souhlasila s tím, že na ní není samotinká, protože jsme nerozluční přátelé. Podmínkou ovšem bylo, že hned na druhé fotografii bude sama.  Předkládám proto její fotku z její občanky. Každý pejsek musí mít svůj občanský průkaz. Je to vlastně průkaz očkovací. S fotografií občanského průkazu Niki nesouhlasila. S tak přísným rozkazem téhle němé tváře musím souhlasit. Snad to pochopíte. Pejskaři to určitě chápou. Ti ostatní si tento díl nebudou číst. To bychom měli úvod. Pojďme dále.

Pro Niki jsme si s přítelkyní Jituškou jeli až do Dachova. Nebudu se dále o téhle epizodě rozepisovat, přestože má ta obec znak, který by mohl být mým osobním znakem. V mém osobním znaku by měla být tužka jako symbol mé potřeby neustále něco psát a strom je pak symbolem mého vztahu k těmto velkým a laskavým tvorům. O stromech jsem toho už napsal docela dost. Hledejte, šmudlové.

Než jsme do Dachova vyrazili, koupili jsme si encyklopedii psů a další knihy o tom, jak o pejska pečovat, jak ho cvičit, jak ho učit povely, jak ho krmit... Byli jsme velmi odhodlaní nic nepodcenit, ale stačilo pár sekund na to, aby si nás Niki ochočila a naučila nás správnému chování.

Ono není divu, že si nás Niki tak rychle přetvořila. Když jsme si ji vybírali, přicupkal k nám takový malý chlupatý uzlíček a okamžitě bylo rozhodnuto. Vezli jsme ji z Dachova autem a hned se ji snažili vychovávat. V polovině cesty jsme zastavili a dali ji čurat. Jakmile byla hotová, všemožně jsme ji chválili, hladili a huběnkovali.

Předchozí fotka není z cesty z Dachova, ale o pár dní později na naší zahradě. Niki má krásný obojek, který perfektně ladí s její srstí. Na plácku, kde máme domeček, je několik pejsků. Od první chvíle se k nám přišlo podívat několik pejsků se svými páníčky. Jedním z nich byla například Agáta, mopslice, která byla od první chvíle velkou kamarádkou. Niki byla od první chvíle trošku rezervovaná. Prostě princezna.

Na fotce je Niki vlevo. Tenkrát ještě byla mnohem menší. Rychle Agátu dohnala a předehnala do výšky, do délky i do šířky.

Asi jako mnoho jiných pejsků nemá Niki ráda kočky. Na procházkách jsme jich potkali celou řadu. O některých jsem věděl, jak se jmenují, ale kdo si má pamatovat jména všech psů a koček....

Několik koček a psů mají sousedi přes ulici. Jeden kocourek se jmenuje Barnabáš. Následující fotku jsem pojmenoval "Pusťte bratry domů!"

Také bratr Martin má kočku a pejska. Možná bych měl raději napsat pejska a kočičku. Párkrát jsme u nich byli na návštěvě a vznikla tam třeba tahele fotka. Niki se na ní chystá ztrestat bratrovu kočičku za její opovážlivost.

Z koček, které jsme na procházkách s Niki potkali by se mohl sestavit samostatný příběh. Tohle je ovšem povídání o Niki. Přidám sem tedy pár snímků bez komentáře.

Píši o Niki v létě, ale je třeba napsat, že léto Niki nemá moc ráda. Mnohem raději má podzim a zimu. Také počátek jara jí vyhovuje. Další dva snímky jsou tedy z těchto přijatelnějších ročních období. Jsem na ní s Niki na všech třech snímcích já.

Kromě Malého, Velkého a Obřího okruhu jsme s Niki občas museli absolvovat cestu ke zvěrolékaři. Neměli jsme to daleko, ale museli jsme přejít přes silnici a i potom na nás čekala nejedna nástraha.

S Niki jsme absolvovali ve třech několik vycházek po mých oblíbených horách. Dnes už je spíše královnou než princeznou. Nenutíme ji tedy do dlouhých procházek, ale má možnost projít se po zahradě, kde je spousta stromů, kamenů a různých zákoutí. Kdysi dávno jsme na zahradě vytvořili "potok", kterému teď říkáme suché, slepé rameno mrtvé řeky.

Občas se stane, že i suché koryto našeho potoka se zalije vodou jako nějaké vádí. To se stalo například jednou, když jsme se vraceli ze slovenských hor. Dorazili jsme domů a na zahradě byl krásný potůček.

Mimo našich kopců navštívili jsme s Niki i jiná pěkná místa v Česku. Kam jinam se v Česku vypravit než do Českého ráje. Na následujícím snímku mi Niki dělá ochranku při pronikání do dračí sluje.

V zimě bývá v korytu většinou sníh, ale je otázka, jak dlouho to tak ještě bude, protože počasí nám dává trošku sežrat to, jak jsme se spoustu let k Zemi chovali. Pravdu nejspíš mají takoví vizionáři, jako je třeba Elon Musk a Dalibor Janda. Jaké asi bude na Marsu pivo?

Na další fotografii mne Niki míjí při procházce "lesem" kolem našeho "potoka". Snad to mohu napsat bez uvozovek. Niki mne míjí při procházce lesem kolem našeho potoka. Niki říká, že takové procházky jí bohatě stačí. 

Cítí se dobře ve smečce s námi dvěma. Cítí se dobře se mnou a s naší Jituškou. Jituška mi ovšem zakázala zveřejňovat fotky, na kterých je zvěčněná. Respektuji to a žádnou její podobenku nedám ani do tohoto příspěvku. Nemám ji ani na obrázku. Následuje tedy fotka obrázku, na kterém jsem já s Niki. Obrázek namalovala choť Starého mrzouta, kterého asi většina z vás zná.

Pokud Starého mrzouta neznáte, mám od Niki dovoleno, abych do povídání o ní dal nějakou jeho fotografii, tady je tedy fotografie jeho obrázku, který namalovala jeho choť. Z obrázku přímo vyzařuje, jaký je mezi těmi dvěma hrdličkami krásný vztah.

Ptal jsem Niki, co říká na to, že je v tomhle příspěvku mrzoutův obrázek. Jen zavrčela a nechtěla o něm říct ani slovo. Abych to napravil, dám sem dvě její fotky.

Niki je velmi vděčný model. Moc ráda lehá do trávy a občas se uvelebí v nějakých kytičkách. Nemohou tady chybět nějaké takové snímky.

Právě mi naše kokršpanělská princezna řekla, že bych měl vložit nějakou fotku, na které jsme spolu. Nemohl jsem ji zklamat a přidávám snímek, který jsem si pracovně pojmenoval "májový kýč". My dva z toho kýče děláme umění. Pokud by se toho chtěl nějaký umělec ujmout, jsme mu k dispozici. Akorát je třeba počítat s tím, že nevydržíme dlouho v jedné pozici. Jsme ovšem schopni ubytovat umělce včetně jeho harému.

Už jsem se zmínil o tom, že jsme Niki vzali na Ztracené kameny. Prošla s námi velký kus našich hor, kus Hrubého Jeseníku. Borůvky Niki nejí, ale v borůvčí si moc ráda poleží.

Když jsme budovali náš potok, Niki nám všemožně pomáhala. Snažil jsem se ji při práci vyfotit, ale ona vždy zaujala pózu, která práci moc nepřipomínala. Proto sem dám fotku, na které to kokršpanělce velmi sluší. Připomíná tu trochu sádrového trpaslíka, ale její zoubky rozhodně ze sádry nejsou. Zůstane to tedy (moc vás o to prosím) mezi námi. Myslím to o tom sádrovém trpaslíkovi.

Dokud ještě Niki bez problémů zvládla ujít i delší trasy, chodili jsme sní po Frankštátu různě dlouhé procházky. Měli jsme to nazváno takto: Malý okruh, Střední okruh, Velký okruh a Obří okruh. Dokud to ještě šlo, občas jsme o víkendu vyrazili do kopce nad Frankštát, sedli si do trávy a hleděli dolů a do dálky na obec, na jesenické kopečky i na Praděd, který je z Frankštátu občas vidět.

Tohle je teda stará rozhledna na Pradědu. Niki má raději tuto podobu. Já s ní souhlasím. Jsem stejný romantik jako ona.

Když jsme s Niki chodili velký a obří okruh, zažili jsme nejedno dobrodružství. Občas jsme narazili na nějakého nápadníka. Niki je ovšem princezna a nenechala se svést nějakým pouličním voříškem.

Usilovala o ni celá řada takových, ale Niki je dokázala pouhým pohledem poslat tam, kam patřili.

V poslední době chodím s Niki jen Malý okruh. Bohatě to stačí, Niki si pořádně přečte, co je v okolí nového a občas spolu zažijeme nějaké dobrodružství. Nedávno jsme na louce za domečkem potkali pana Čápa.

Jak už jsem psal, ostatní pejsky Niki většinou ignoruje. Velké pozdvižení nastalo, když jsme s Jituškou dostali za úkol pohlídat Béďu od jedné její kolegyně. Nemyslím tím samozřejmě nějakýho pána. Dnes je to jen o pejscích. 

Kolegyně byla se členy šumperského tanečního souboru na folklorním festivalu ve Slovinsku. Asi tři dny a tři noci jsme měli Béďu doma. Niki z toho byla nějaká špatná, ale návštěvu jsme nějak zvládli. Jeden den se u nás objevila ještě jedna psí dáma. Sousedům utekla Amálka.

 Na závěr bych měl ještě napsat, že Niki se snaží všemožně nám pomáhat. Nedávno například číhala maskovaná coby pozorný snajpr.

Určitě se už těší na zimu. Pokud bude sníh, bude se v něm válet a pak taky bude sledovat, co za ptáka se objeví v krmítku. Jednou do něj zavítala i sojka. Akorát se do krmítka nevešla.

I kdyby do krmítka nezavítala sojka, bude Niki v zimě spokojená. Niki není letní tvor. V létě se pro ni hodí akorát tak spát někde ve stínu na terase.

Příjemný chládek je také v našem lese mezi rostlinkami. Pokud Niki nemůžeme najít, je určitě někde pod stromem v nějaké voňavé peřině.

Na úplně nejzavěrečnější závěr bych chtěl ještě něco dodat. V naší smečce jsem v menšině. Vůbec mi to nevadí. Naopak, jsem moc rád, že mám doma takové dvě milé společnice. Obě je moc a moc miluji. Občas trošku zlobím, ale nakonec je stejně obě dvě moc miluji.

Ještě hudební okénko. Niki mi nadiktovala pár skladeb, které by se sem hodily. Pustím je bez komentáře.