neděle 22. ledna 2017

Kočkování

Říkal jsem si, že čtenářům trochu zamotám makovice, když po minulé sýkorce opět nebudu na úvodní fotce já, ale kočka, respektive její stín. Samotného mě pak dost překvapilo, že to na tomhle blogu není až tak docela novinka.

Když měl totiž téměř před rokem sté osmdesáté osmé narozeniny pan Levi Strauss a já mu blahopřál, uváděla příspěvek kočka zachumlaná v leviskách.
Dnes to bude víc o kočkách než o džínách, ale vy, co kočky zrovna nemusíte, nepřepínejte. Pokusím se to kočkování udržet v rozumných mezích.


Kočku jsem nikdy neměl, nemám, ale netvrdím, že nikdy mít nebudu. Co jsem poznal psí duši, jsem prostě pejskař. Jako malý kluk jsem si ovšem s kočkama hrával u babičky na Hané. Na dvorku jsem si sedl na staré vyřezávané křeslo, na klín mi vyskočila kočka, já ji hladil a hrál si na důchodce.

Před rokem se na webu Reflexu objevil kratičký článek o zajímavých fotografiích, z nichž mě jedna nepřestává fascinovat. Je zajímavé, že autor článku píše o maďarském fotografovi - muži. Docela snadno lze přitom zjistit, že Flora Borsi je žena. Na další fotce sice není kočka, ale drevokocúr sem snad taky zapadne.


Jelikož forma minulého příspěvku měla docela úspěch, našel jsem odvahu zakomponovat do toho dnešního pár tweetů několika dam, které na Twitteru sleduji. Snad tím neodstartuji úprk těch, na které se tentokrát nedostalo. Olga (@olga_notanymore) v dnešním povídání nemůže chybět coby Helena Třeštíková mezi kočičími časosběrnými dokumentaristy. Mě si ovšem získala také tím, že Generátor prchavých okamžiků považuje za předmět nutný k přežití zombie apokalypsy..
Minule jsem každému citovanému twitřanovi přidělil děvče z magazínu Titter. Netroufám si udělat něco podobného v případě twitřanek. Vybrané tweety doplním tedy nějakými kousky oděvu s kočičím motivem, případně to vyřeším ještě nějak jinak. Začínáme kočičím šátkem. Olga ho samozřejmě může odmítnout.


Olga není pouze skvělá dokumentaristka, je také uznávanou kapacitou na poli etologie - vědního oboru, který se zabývá chováním zvířat.
Své o nesporných kvalitách chovatelky, dokumentaristky a etoložky Olgy ví Dojnice:
Dojnici bych na Twitteru zařadil mezi realisty, naturalisty až hyperrealisty či hypernaturalisty. S tweety se moc nemazlí a to ani tehdy, když se v nich vyskutují domácí mazlíčci. Asi u ní udělám výjimku a přidělím jí Toma Waitse.

V plkání o kočkách nemůže chybět Luxusní Micina. Nedávno zveřejnila tak skvělý kousek poezie, že nemohu jinak musím si ji sem vypůjčit.

Jestli se nepletu, má Micina hodně ráda Krchovského. Zjistil jsem, že v jeho verších se kočka objevuje hned několikrát. Za všechny aspoň jedna. (Snad si to zveřejnění mohu dovolit, když se naše texty setkaly v jedné knize.)

Dům ve tmě, v domě tma, dům na samotě
a ve tmě já, a ve mně tma; sám v domě
na klíně chovám týden mrtvé kotě
zemřelo steskem, asi dva dny po mně
(J.H. Krchovský, Mé lebky stín, 1990)

Teď by se zase hodil nějaký módní vstup. Tak tedy dva kočičí kousky od zajímavé londýnské značky Miss Patina.


Krásné kočičí jméno má také Tichotlapka. Zvolil jsem dva její tweety, které ovšem o kočkách vůbec nejsou. Aby čtenářům nezačaly z monitorů a displejů rašit kočičí chlupy, dáme si teď trochu alkoholu.


Nevím proč, ale mám pocit, že by Tichotlapku mohl zaujmout obraz holandské malířky Judit Leyster. Ta někdy kolem roku 1635 namalovala obraz Chlapec a dívka s kočkou a úhořem. Na něm dvě děti zlobí kočku, kterou přílákali na úhoře. Má jít o ilustraci holandského přísloví: "Kdo si hraje s kočkou, bývá poškrábaný."
Zajímavé je, že se o Leysterová dost dlouho nic moc nevědělo. Teprve v roce 1893 v Louvru objevili na jiném obraze jeji podpis pod podpisem jejího učitele a začali pátrat po jejím osudu.


Skoro čtyři století pak trvalo, než ve společnosti Wrangler někdo navrhl jako potisk trička ilustraci jiného přísloví: "Kočka, která v džínách vleze do akvária bude sežrána hladovou závojnatkou."

Nevím, zda se následující dvě twitřanky osobně znají, nicméně v mém nepsaném seznamu patří do jedné party. Svěží, kousavý a inteligentní humor.

Zde opět trochu inspirace z Miss Patina

Jsem skoro na konci a až teď jsem si vzpomněl, že jsem na konci léta malou chvilku kočku, tedy spíš kotě, měl. Toulávala se kolem a jednou vlezla dovnitř pootevřenými dveřmi na terasu. Zkoušel jsem ji ubytovat, ale kokršpanělce Niki se to nelíbilo a přítelkyně taky trošku lamentovala. Když Vibeke (tak jsem kotěti začal říkat) překousala kabel od nabíječky, řekla přítelkyně jasně: "Buď já, nebo ona!"


S těžkým srdcem jsem ji vyšoupl z domu. Dlouho jsem ovšem nedokázal snášet škrabání na dveře, a když do těch dveří začala bušit pěstmi, pustil jsem přítelkyni zpět domů. Komplikace se nakonec vyřešila sama. Ráno kotě odešlo stejným způsobem, jako přišlo a vydalo se jíst kabely k nabíječkám někam jinam. Za ten příběh si zasloužím nějaký obrázek.

Teer Wayde

I já občas napíšu nějaký tweet s kočkou. K tomuhle mě inspirovala volební kampaň v naší obci.



Za ten tweet si zasloužím obrázky dva, co říkáš, čtenáři?



V rámci hudebního okénka sem kromě Toma Waitse přece jen ještě nějaké chlapy dám. Do Bretta Andersona ze Suede bych být ženskou byl na začátku devadesátých let zamilovaná.


První skladbu sem dávám protože móda, druhou mám od Suede nejraděj.



Když už je tu na fotce, měl by taky zahrát a zazpívat. Vybrat jedinou skladbu od Toma Waitse je nemožné. Přiznávám se ovšem, že mě občas po těch nejulítlejších kouscích příjemně pohladí nějaká jeho hořká balada.


Počkat, ještě jednu Tomovu fotku jsem nakonec našel.


Damon Albarn se objevil v tom oslavném příspěvku, který jsem zmiňoval v úvodu. Stejně jste na ten odkaz neklikli, tak tady ho máte s kočkou a ve dvou klipech.




Jejda, ještě jedna zpráva na závěr. Z dotazníku vyplynulo, že o Generátor prchavých okamžiků je pořád dost velký zájem. Dotisk se tedy připravuje!



Vystavil v

Žádné komentáře:

Okomentovat

Přihlásit se k odběru: Komentáře k příspěvku (Atom)