Duch mrtvých bdí

Toho rána jsem byl poněkud neklidný. Celou noc jsem probděl. Nezamhouřil jsem oka. Skrze řasy zamhouřených očí jsem pozoroval stíny, které mi dělaly společnost.

Náhle můj zrak spočinul na mé společnici. Viděl jsem mohutnou samici krokodýla. Polilo mne horko a po zádech mi přeběhl mráz. Matně jsem si vzpomínal na všechny okamžiky předcházejícího večera Smála se, brečela?! I přes obliny toho slizkého těla jsem si nebyl jistý, zda vedle mne leží tvor ženského pohlaví. Nejen, že jsem se oddával zoofilii, ještě jsem přitom provozoval sodomii. Začala mne trýznit další myšlenka. Co to je vlastně sodomie. Chtěl jsem sodomii najít v encyklopedii, ale bál jsem se byť jen pohnout.

Dalším trápením, které prostupovalo mou zkamenělou krví, byla otázka, zda taková opancéřovaná samice slyší? Závisí to na jejím věku? Byl jsem přesvědčený, že bych nesbalil nějakou stařenku. Když se ovšem dokázala proměnit v krokodýlici, nebyla schopná proměnit se i v krokodýlici starší? Spoléhat na to? Nespoléhat. Hlava mě bolela nejen z usilovného přemýšlení, ale taky z alkoholu, který jsem včera bezmyšlenkovitě míchal. Před očima mi běhaly bílé krysy.

Se sluchem krokodýlic je to komplikované. Marně jsem se snažil vydolovat z mozku nějaké zbytky informací. Za schopnost krokodýlů rozeznat směr zvuku může kanál, který vede napříč lebkou a propojuje oba ušní bubínky.

Uprostřed svých úvah honilo se mi hlavou to, jak si s krokodýlem v posteli poradili malíři zvuku z uměleckého sdružení "Prodigy".

Užitečný způsob, jak určit úhel, z nějž přichází zvuk, je srovnání časů, v nichž dorazí k levému a k pravému uchu. V mozku obratlovců má jejich zpracování na starost skupina neuronů, označovaná jako nucleus laminaris. Nedávné výzkumy prokázaly, že je rozvinutá i v mozku aligátorů. Rozdíl způsobený polohou uší na opačných stranách hlavy zvířete je však podle vědců příliš malý, aby ho mohlo zaregistrovat.

Vědci změřili zkreslení zvuku způsobené hlavou aligátora. Neposkytuje prý dost vodítek, podle nichž by mohl poznat směr, z nějž zvuk přichází. Jediná možnost je tedy zmíněný kanál vedoucí skrz lebku.

Ráno bylo ještě hodně daleko. Jak přečkám noc?. Krokodýlice vedle mne příšerně páchla. Další důvod k tomu, abych se nepouštěl do žádné předehry. Pouhopouhá představa, že bych té potvoře sunul do tlamy jazyk mě naplňovala odporem. Hledal jsem tedy jiný způsob, jak se dočkat rána. Pak jsem si uvědomil, že mám na uších sluchátka. Objevila se jiskřička naděje, že se mi podaří přečkat noc a ráno tu bestii vyhnat z domu. Hmátl jsem po ovladači CD přehrávače a stiskl tlačítko.

Hudba Univers Zero pouze prohloubila mé zoufalství. Snažil jsem si před očima promítnou nějaké obrázky naplněné dávkou optimismu, ale viděl jsem pouze obaly alb téhle hrůzostrašné kapely.

Snažil jsem se zjistit, kolik je vlastně hodin, ale pak jsem si uvědomil, že jsem hodinky věnoval svojí společnici. Nevím, jak nazvat to, co měla najednou místo útlých zápěstí. Do encyklopedie jsem nahlédnout nemohl. Ve sluchátkách jsem nic takového jako povídání o anatomii krokodýlů neměl. Snažil jsem se vybavit si, jak takový krokodýl vypadá. Trochu se mi to podařilo, ale bál jsem se na to pohlédnout. Děsil jsem se toho, že by třeba mohlo být prasklé sklíčko. Taky by ta bestie mohla odklopit víčko.

Napadlo mne vzpomenout si, o čem vlastně jsem chtěl psát Nemohl jsem si ve své zoufalé bezvýchodnosti vzpomenout ani na název. Nakonec se mi to přece jen podařilo, ale bál jsem se tu myšlenku zhmotnit, aby ji ta bestie neucítila. Jaký má vlastně krokodýlí samice čich? Další myšlenka, která mi začala trýznivě rozvrtávat hlavu. Naštěstí se mi podařilo odpoutáním myšlenek vzpomenout si na název. Duch mrtvých bdí je název obrazu  malíře jménem Paul Gauguin. Můžete fotku obrazu porovnat s titulním snímkem.

Na obrazu neleží krokodýl, ale autorova vahine. To je v jazyce, kterým se dorozumívají na Tahiti, žena, manželka , milenka , paní apod. Duch mrtvých na obraze tedy může být spokojen.Jak jsem již řekl, měl můj poněkud dětinský pokus – totiž že jsem pohleděl dolů na hladinu močálu – jediný účinek: zesílil první úděsný dojem. Není pochyby o tom, že čím silněji jsem si uvědomoval, jak mne zachvacuje strach – byl to pověrečný strach, proč to nepřiznat? –, tím rychleji sám strach rostl. Dávno jsem věděl, že všechny pocity vyvolané hrůzou podléhají tomuto paradoxnímu zákonu; a snad tedy jen proto, když jsem zas odvrátil oči od krokodýlice a upřel je přímo na zatemněná okna, vyvstala mi v mysli zvláštní představa – představa opravdu tak absurdní, že ji uvádím, jen abych ukázal strhující moc těchto tísnivých prožitků.

Vydráždil jsem do té míry svou obrazotvornost, že jsem opravdu uvěřil, že celou místnost i vše kolem ní obestírá ovzduší, které je vlastní jen sídlu a nejbližšímu okolí – ovzduší, které se v ničem nepodobá povětří v místnosti, ale vyvěrá ze ztrouchnivělých stromů, šedých zdí, zamlklého močálu – otravné, mystické výpary, tíživé a lezavé, takřka neznatelné, s nádechem barvy olova. 

Já dál ležel bez hlesu, bez dechu, bez mrknutí oka. Snažil jsem se učinit neviditelným, ale nechtělo se mi dumat nad tím, zda krokodýl vidí. Pustil jsem si další hudbu. Ze stejného soudku jako Univers Zero jsou i  Art Zoyd z Francie.

Skladba je z alba Nosferatu. Pokud byste si chtěli poslechnout celé album, je zde: 

Ze všech sil jsem se snažil zaplašit tu muziku myšlenkami na něco krásného, milého, pozitivního, ale promítaly se mi před očima pouze obaly alb těchto černých mágů.

 

Byl jsem stále více neklidný. Jak to vlastně napsat? Neklidnější? Další otázky. Další problémy. Pokusil jsem se odvést mé zoufalé myšlenky postranními uličkami někam mimo hlavní trasu. Myslel jsem opět na autora obrazu. Název obrazu zní v tahitštině Manao Tupapau. Nijak mne to neuklidnilo. Snažil jsem se vybavit si další malíře, kteří by mohli být současníky Paula Gauguina. První se mi vybavil Paul Cézanne. Snad mi některý z jeho obrazů vrátí ztracenou dobrou náladu.

Pyramida lebek asi nebyla tou správnou volbou. Hledal jsem v temném bludišti mých mozkových závitů někoho, kdo by mou pekelnou trýzeň mohl zlomit jako krček havrana od Edgara Allana Poea. Začal jsem si pro zklidnění recitovat tuto půvabnou báseň. Jednou o půlnoci, maje horečku a rozjímaje nad divnými svazky vědy prastaré a záslužné. Když jsem klímal v polospaní, ozvalo se znenadání velmi jemné zaťukání na dveře – a pak už ne...

Havran od Edgara Allana Poea mne neuklidnil. Nepovedlo se to ani havranovi od danských Sorten Muld. Usilovně jsem vzpomínal na nějaké pěkné obrazy od malířů z konce devatenáctého století. Napadl mne Claude Monet. Nenapadl, ale vzpomněl jsem si na něj. Jeho obraz parlamentu nad Temží je krásný. Nedokázal ovšem zahnat mé zamlžené myšlenky.

Nepodařilo se to ani jedlíkům brambor. Tento obraz namaloval Vincent van Gogh v roce 1885. 

Ve dvacátém století "namalovala" kopii obrazu Tereza Dotlačilová (Metteorwa). Já myslím, že se jí to povedlo. Fotku Terezy najdete na jedné z předešlých obrázků. Je to třetí obrázek od začátku.

Dalším obrázkem Terezy Dotlačilové, který se mi moc líbí, je knír mého oblíbeného detektiva. Tereza obrázek má v sekci s originálním názvem VýtvarNIČENÍ.

Vraťme se ovšem zase k malířům konce století devatenáctého. Asi by bylo velmi troufalé srovnávat se s Goghem. Já to přesto udělám. Někdy v pubertě zkusil jsem pár obrazů namalovat. Existuje zřejmě pouze jediný. Namaloval jsem ho pro jednu dívenku a měl špatně zapamatovatelné jméno. Něco jako zkažené ovoce hnijícího stromu. Pod hrozivým stromem ležela lebka se zbytky kůže. Na pár obrazech jsem byl inspirován malířem jménem Yves Tanguy. Ten se narodil na začátku dvacátého století. Do party tudíž nepatřil. Přesto představím mistra samotného a alespoň jedno dílko.

Obraz je docela optimistický a mými žilami zase začala proudit krev. Je příležitost poslechnout si zase nějakou muziku. Do stejného pytle jako Art Zoyd a Univers Zero patří Faust. Snad mi pomohou při zapomínání na to, že ležím v posteli se samicí krokodýla.

Jak už jsem to udělal u předchozích kapel, předkládám obaly jejich elpíček. Faust tvořili v době, kdy ještě fanoušci mohli hudbu nasávat pouze z vinylových desek. Pro perfekcionisty uvádím, že vinyl, je uhlovodíkový zbytek vzniklý odtržením atomu vodíku z molekuly ethenu.

Dalšími výtvarníky konce devatenáctého století byli Claude Monet a Édouard Manet. Snad mi krokodýlice dovolí vložit sem jednu textovou miniaturu, kterou jsem napsal inspirován jejich dílem.

Maonet

Trápí mě dívka tahleta

plete si s Manetem Moneta

Asi jí dám obraz vlastní

nebude si mě s nikým plést

a kousek ze mne bude vlastnit

Aby jste si je nepletli vy, představím jedno dílko od každého z nich a u obrázků uvedu i jejich jména..

Claude Monet

Edouard Manet

Z méně optimistických obrazů mám na stěně Mrtvého toreadora od Edouarda Maneta.

Monetův obraz hrál hlavní roli ve filmu Aféra Thomase Crowna. Vedlejších rolí se zhostili Pierce Brosnan a Rene Russo.

Úplně jsem zapomněl na to, s kým ležím v posteli. Můj stav už má blízko ka stavům jednoho z party. Tenhle malíř měl stavy, o kterých se spekuluje, že byly vyvolány popíjením absinthu. Absinth totiž obsahoval thujon. Thujon je neurotoxický jed s psychotropními účinky. Absinth byl mezi umělci vůbec velmi oblíbený. I já jej párkrát ochutnal. Nechci se znovu srovnávat s kýmkoli, ale absinth se objevuje v jednom mém textíku:

Absinthérie

Ten příběh začal v lahvi vína 

v ní trpká pravda (jaká jiná?) 

Zápletkou byl pak calvados 

Než zbytky vůle řekly dost 

má story hořkou pointu 

na dně sklenice absinthu

Pokusím se dát dohromady všechny malíře, které tento nápoj inspiroval při jejich tvorbě. Byl to samozřejmě  Édouard  Manet. Vedle něj nikdo jiný než Pablo Picasso. Zde jsou poskládání takto: vlevo je piják absinthu od Picassa, vpravo potom piják absinthu od Maneta.

Pablo Picasso

Édouard  Manet

Nyní následují dvě pijačky absinthu. Angličané to mají jednoduché, pijáci i pijačky jsou prostě drinkers. Snadno zapamatovatelné. My máme všechno složitější. Babiš, Okamura, Filip...

V noci jsem byl neklidný. Teď už jsem... vlastně se mi docela ulevilo. Po dvou skleničkách už jsem docela v pohodě a ta samice v krokodýlí kůží je mi úplně ukradená.

Pablo Picasso

Edgar Degas

Neměl bych zapomenout na české umělce. Pijáka absinthu namaloval také český výtvarník Viktor Oliva. Ten žil v době, kdy na jihu Evropy tvořili velká díla malíři, které už jsem zčásti v dnešní hodině probral. Mně osobně se Olivův obraz hodně líbí. Vzpomínám rád také na okamžik, kdy jsem ho poprvé viděl v kavárně Slavia. Myslím obraz, ale skrze něj jsem cítil i přítomnost mistra.

Z pochopitelných důvodů sem dávám Olivova Pijáka absinthu ve velkém formátu. To bychom za sebou měli českou sekci. Já už nejsem nijak velkým pijákem absinthu. Rád si dám kofolu (společnost, která s kofolou přišla, sídlila nedaleko od mého bydliště) a oblíbil jsem si i různé koktejly. O jednom jsem napsal pár řádků.

VŘELÁ

Lesní směs s čínskou kustovnicí

popíjel jsem s křehkou společnicí

když rtíky lovila brusinku

opařila si pussynku

začala nápoj srkat skořicí

smíchy si vykloubila sanici

zoufale mrkala zpod víček

v krku ji zaskočil hřebíček

začala ječet jak pavián

zaskočil jí i badyán

pak už jí nebylo pomoci

skonala v koření a ovoci

Teď bych měl ještě dokončit povídání o malířské partě z konce devatenáctého století. Úplně jsem ještě nedokončil povídání o muži jménem Vincent van Gogh. Chybí obraz, na kterém je s uříznutým uchem.

Dalším malířem té doby byl Auguste Renoir. Těžko z jeho obrazů vybrat jeden. Dávám tedy dva. Renoir ochromený paralýzou se ve svém sídle na jihu Francie těšil všeobecné úctě. Protože chůze ho stála značné úsilí, rozhodl se přestat chodit, aby mohl veškerou sílu věnovat malování.

Třeba se i ta krokodýlí samice rozhodla přestat chodit. Pak by stačil zmizet nepozorovaně z postele. Nepozorovaně? Vždyť krokodýlice vnímá pouhý pohyb!

Auguste Renoir pracoval vsedě se štětcem připevněným k ruce. Litoval, že už není schopen malovat velká plátna. Nutil své blízké, aby mu pózovali. Několik hodin před smrtí prosí, aby mu přinesli jeho štětce a barvy. Když je vracel, zašeptal prý: "Teď ke konci začínám cosi chápat." Nemohu to potvrdit, zrovna jsem měl asi hodinu fyziky u budoucích sestřiček.

         

Edgard Degas pocházel ze staré, zámožné a kulturně založené rodiny. Malířem se rozhodl stát ve dvaceti letech. Předkládám dva z jeho obrazů.

Poměrně brzy si Degas začal stěžovat na svůj zrak. Problémy se zrakem mají za následek, že se mnohem víc věnoval sochařství, které mu umožňovalo vnímat pohyb skrze dotyk. Pro stárnoucího a téměř nevidomého malíře se sochařství a hudba staly způsobem, jímž pozoroval svět.

Po  Degasovi mám v seznamu Paula Cezanna. Na stěně mám připevněný jeho obraz Hráči karet. Ten stihl namalovat ještě v posledních letech devatenáctého století. Já nikdy moc velký karbaník nebyl. Hrával jsem pouze prší, sedmu a žolíky. Tatínek hrál obstojně mariáš. Ta atmosféra u mariáše se mi dost líbila. Hra pochází z Německa, kde vznikla na přelomu 18. a 19. století. Její název je odvozen od francouzské hry Mariage, z níž vznikla. Slovem „mariage“ (v překladu svatba) se totiž ve francouzštině označovala hláška (tj. svršek – u karet francouzského typu dáma – a král téže barvy v rukách téhož hráče). Vedle hry Mariage převzal mariáš některé prvky i z dalších her jakými jsou taroky, skat či špády.

Vedle Cézanna mám pověšený obraz malíře jménem Henri de Toulouse-Lautrec. To byl dost zajímavý malíř. Proslul nejen svými díly, ale také svým životem. Narodil se ve šlechtické rodině. U šlechty bylo docela běžné, že se mezi sebou křížili příbuzní. To mělo různé důsledky. Lautrec se narodil ne zcela zdráv a postupně se z něj stal mrzák. To mu ovšem nijak nebránilo v tvorbě a sám sebe vnímal s velkou dávkou ironie.

Veliké hodiny mají sedm ciferníků - každá ze sedmi stran věže má po jednom - tak aby na ně bylo pohodlně odevšad vidět. Ciferníky jsou rozměrné a bílé, ručičky na nich těžké a černé. Mají tu i zvoníka, jehož jedinou povinností je starat se o hodiny; tato povinnost je ovšem znamenitou sinekurou - neboť hodiny frankštátské neměly, pokud má paměť sahá, nejmenší poruchu. 

Až do nedávna platilo pouhé pomyšlení, že by se to mohlo stát, za něco kacířského. Od nejšeřejšího dávnověku, kam až se o něm archívy zmiňují, odzváněl velký zvon hodinu co hodinu pravidelně čas. A nejinak odměřovaly čas všechny ostatní hodiny a hodinky ve Frankštátu.

Camille Pissarro přijel do Paříže, když mu bylo 25 let. Byl samoukem a téměř deset si osvojoval skvělé dědictví velkých malířů první poloviny devatenáctého století. Teprve po té získal sebejistotu a stal se jedním z nejplodnějších impresionistických malířů. Mohl uvádět do světa umění mladé tvůrce. Umění se pro něj stalo smyslem života. Ačkoli několikrát narazil na finanční problémy, ale nikdy neopustil uměleckou dráhu, pro kterou se kdysi rozhodl.

„Šťastní ti, kdo vidí krásu na obyčejných místech, tam kde jiní nevidí nic! Všechno je krásné, stačí jen umět se dobře dívat.“

The Seine at Rouen, isle of Lacroix

Po mnoha dnech plavby se objeví na obloze podivný mrak, začne být nesnesitelné vedro a vzduch je nehybný. Tyto příznaky nikterak neruší kapitánovu bohorovnost, jenž prohlásí, že nehrozí žádné nebezpečí.

Camille Pissarro

Tento omyl stojí životy všech členů posádky kromě vypravěče a starého Švéda, kteří jako jediní přežijí masivní vlnu, jež se z boku převalí přes loď. Vítr si hraje s poničeným plavidlem a žene jej před obrovitou vodní stěnou. Útrapy na rozbouřeném moři trvají celých pět dní, kdy se zoufalá dvojice živí pouze kousky palmového cukru. Připoutají se k pahýlu stěžně a zarputile shlížejí na zuřící oceán v očekávání smrti. Ta přijde a vezme si sebou starého Švéda, když se předtím loď plovoucí v podivuhodné vodní strži střetne s cize vypadající lodí velkých rozměrů. Neznámá loď se na ně zřítí z vodního srázu a vypravěč je vymrštěn na její palubu.

Boats Unloading Wood

Zde se nejprve ze strachu ukryje, pak však zjistí, že posádka včetně kapitána se chová podivně. Všichni vypadají věkovitě a nikdo nebere jeho přítomnost na vědomí. Uvědomí si, že nikdo z členů lodi jej nevidí ani neslyší. Zřejmě se z lodi nezachrání a tak začne sepisovat svůj příběh. Loď pluje stále k jihu, míjí ledové bloky a snad míří přímo k jižnímu pólu. Nikým nepovšimnutý muž na palubě stačí vhodit zaznamenaný příběh v láhvi do moře, než se loď dostane do obrovského víru a je jím pohlcena.

Vjezd do městečka Voisins

Henri Rousseau začíná svoji malířskou kariéru v jedenačtyřiceti letech. Je samouk, který pochází z provinicie a pracuje jako drobný úředník pařížské administrativy. Maluje doma po večerech a díky laskavosti svých představených také ve službě. Je chudý, ale trpělivý, přesvědčený o svém nadání. Brzy se stává jedním z nejvyhledávanějších malířů umělecké avantgardy.

Henri "Celník" Rousseau

Existují jistá tajemství, která nelze vyslovit. Každou noc umírají lidé. Umírají se zoufalstvím v srdci, s hrdlem staženým křečí, umírají pro nějaké hrozné tajemství. Lidské svědomí si občas naloží tak hrůzné břímě, že je nelze svrhnout nikam jinam než do hrobu.

Těmito myšlenkami se zaobírá vypravěč příběhu, když sedí u okna jedné londýnské kavárny. Tráví zde celé odpoledne, pročítá si inzeráty, pozoruje kavárenskou společnost či pohledem zkontroluje dění na ulici. Začne si více všímat venkovního ruchu a tváří procházejících lidí. Zaznamenává různé detaily a odhaduje podle šatů, chůze, držení těla a výrazů obličeje, jací lidé se mu míhají před očima. Obchodníci, prodavači, úředníci, hazardní hráči, šmelináři, žebráci, nosiči, kominíci, uhlíři, flašinetáři...

Chýlí se k večeru a na ulici se objevují lidé žijící nočním životem. Tehdy vypravěče zaujme tvář sešlého starce. Nikdy neviděl podobný výraz ve tváři, jako má tento muž. Je v ní vepsána zlomyslnost, krvelačnost, zoufalství i lakota. Rozhodne se muže sledovat.

Muž má podivné chování, chodí uličkami dokola, tápe a zrychluje, kdykoli se ocitne mimo masu lidí. Jakoby znejistěl při náhlém osamění. Cítí se dobře v davu lidí. Netuší, že má za zády člověka, jenž jej sleduje. Takto prochodí celou noc a následující den. Vypravěč je již téměř zemdlen, postaví se před poutníka a pohlédne mu do tváře. Stařec si jej ani nevšimne a hledí si dál své cesty. Vypravěč zůstane stát a přemýšlí o podivném chodci. Tento muž se stal samotným davem reprezentujíc výše zmíněné negativní vlastnosti.

Henri Rousseau: "Potkalo mě to neštěstí, že jsem ztratil dvě ženy a šest dětí. Kdyby mě práce nedržela přiživotě, co by dnes se mnou bylo?"

VÁLKA 1894 114 x 195 cm

Ačkoli Rousseau stráví ve válečné vřavě jen docela krátkou dobu, hrůzy války na něj udělaly otřesný dojem. Proto válce věnuje obraz velkého formátu a vystaví jej na Salonu nezávislých v roce 1894.

Probral jsem v dnešní hodině celou řadu skvělých malířů. Snad jsem nikoho příliš nenudil. Když tedy nepočítám krokodýlici a tu studentku, kterou jsem musel vykázat za dveře.

Nakonec se mi podařilo krokodýlici shodit pod postel a potvrdilo se staré a dobré "Kdo se směje naposled ten se směje nejlíp." I když už ani tohle neplatí zcela. Když máte pocit, že sebevražda je jediné řešení, je jasné, že se někde stala strašná chyba. Právě tak se cítil Matt Thomson. Přišel o všechno: o manželku, o děti, o zaměstnání, o všechny peníze, a dokonce i o klíč od bytu.

Jeho život se však od základu změní, jakmile do něj vstoupí Joey Murphy, bývalý mariňák, podnikatel, učitel a rebel, který je záhadnou kombinací Forresta Gumpa, čaroděje Merlina a všech našich dávno ztracených nejlepších přátel. Jakmile se Joey dozví o Mattových strastech, učiní mu osudovou nabídku, kterou nelze odmítnout. Když si plácnou, Joey vezme Matta na jeho životní „jízdu po horské dráze“: desetidenní dobrodružství plné policejních honiček, hraní baseballu s šátkem přes oči nad propastí...

Smrt prostě ví

a netvrďte, že ne!

Dokud nejsi mrtvý

nemoc se přežene